Představme si úplně obyčejný pracovní den. Člověk přijde ráno do kanceláře, zapne počítač a chce se pustit do práce. Jenže než se stačí pořádně rozkoukat, má několik nových e-mailů, někdo mu zavolá a kolega se zastaví s otázkou, která podle jeho slov zabere „jenom minutku“. Za chvíli přijde další telefonát. Potom porada. Po poradě další úkol. A když se člověk konečně vrátí k tomu prvnímu, už si přesně nepamatuje, kde skončil.
Takový den nemusí být nijak mimořádný. Pro mnoho lidí je to běžná součást kancelářského provozu. Právě v takových drobnostech ale může vznikat to, čemu se říká mikrostres. Nejde o jednu velkou stresovou situaci. Spíš o desítky malých podnětů, které člověka celý den drží v pozoru.
Telefon zazvoní. Přijde zpráva. Blíží se termín. Někdo něco potřebuje. Něco se nestihne. Jinou věc je potřeba udělat hned. Člověk si musí hlídat, na co nezapomenout, a současně přemýšlet nad tím, co bude dělat za hodinu. A tělo na to může reagovat, i když člověk většinu dne sedí.
Začne měnit polohu. Předsune hlavu k monitoru, zvedne ramena, opře se o jednu stranu nebo se sesune v židli. Najde si polohu, ve které se mu na chvíli uleví, ale po určité době začne být nepříjemná zase jiná část těla. Je to vlastně docela logické. Člověk se snaží najít pohodlí, ale zároveň zůstává dlouho na jednom místě a pod neustálým tlakem pracovních úkolů. Po několika hodinách pak nemusí bolet jen záda. Může se ozvat šíje, ramena nebo hlava. Samozřejmě nelze každou bolest připsat stresu nebo kancelářskému prostředí, ale dlouhé sezení v napětí k celkové nepohodě rozhodně nepřispívá.
Z pohledu maséra je zajímavé, že klient někdy přijde a řekne: „Já nechápu, proč jsem tak rozlámaný. Vždyť celý den sedím.“ Jenže právě v tom může být část odpovědi. Sedět neznamená odpočívat.
Když člověk osm hodin střídá jeden úkol za druhým, neustále něco kontroluje, přemýšlí, hlídá termíny a přizpůsobuje se tomu, co se právě děje, jeho den může být psychicky velmi intenzivní. A tělo se na tom může podílet napětím svalů a neustálým hledáním pohodlnější polohy. Nejde přitom o to udělat z kanceláře nepřítele. Práce u počítače je dnes běžnou součástí života a dobře nastavené pracovní místo samozřejmě pomáhá.
Stejně důležité ale může být během dne vstát, změnit polohu, projít se, na chvíli od práce odtrhnout pozornost a nedovolit, aby se osm hodin slilo do jednoho dlouhého sezení. A když už člověk večer cítí, že je celý zatuhlý, může být užitečné přemýšlet nejen nad tím, kde ho bolí, ale také nad tím, jak jeho pracovní den vlastně vypadal. Protože někdy není problém v jedné hodině u počítače. Problém může být v celém dni složeném z desítek malých napětí. Jedno samo o sobě skoro necítíme. Ale když se jich během pracovního dne nastřádá dost, tělo nám večer může připomenout, že celou dobu opravdu nezahálelo.
